Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Agorafobie (2. díl - Nejčastější poznámky okolí)

27. 08. 2015 21:28:00
Necítíte se dobře. Vůbec netušíte, jak z toho ven. Fobie omezuje váš život, a tak dříve či později budete muset někomu blízkému upřímně vysvětlit, co se to s vámi děje. Zde jsou věty, které jsem od svého okolí slyšela já.

Předkládám reakce, které jsem vyslechla, když jsem se snažila vysvětlit specifika nemoci, kterou trpím. Většina reakcí je z dřívějška. Negativní reakce, které zde vypisuji, už z nějakého důvodu neslýchám. Když se ke mně dostane někdo hodně blízko a já cítím, že je čas se obnažit až na kost a druhému svěřit své slabiny, tak se s železnou pravidelností setkávám s neskutečně citlivými a povzbudivými slovy. Je to tím, že v začátcích mé fobie jsem byla náctiletá, a okolí (sousedé, rodina, přátelé..) tak bylo méně galantní? A nebo teď, s přibývajícími zkušenostmi, umím popis agorafobie podat tak, že se lépe nedotčenou osobou přijímá? Zdá se, že je tu ještě další varianta - možná už automaticky reakce druhých tak neprožívám, protože ne každý ty moje strachy umí, může či chce pochopit.

Jsi jenom líná.

Svěřila jsem se, proč opravdu nezvládnu jet na ten výlet. Paralela s leností se určitě nabízela - vždyť jsem pořád byla jen doma, nikam nechodila. Nervy, které jsem vždycky prožívala třeba i několik dní před akcí, mě mnohokrát tak moc vyčerpaly, že jsem poté rezignovala a ani se nepokusila zabojovat. Takže vlastně v tom z nějaké části lenost byla, ale ne jen ona - musí se připočítat i únava, vyčerpanost, strach, nemotivovanost, pocit trapnosti, že se v půlce rozhodnu, že prostě musím domu a ostatním zkazím výlet.

To by se líbílo každému, být doma.

Věřte mi, že i doma můžete zažít panické záchvaty. Při velmi těžké agorafobii mívá ta osoba paniku i doma, v místě, kde je nejbezpečněji na celém světě! Zažila jsem hrozné tři dny svého života. Měla jsem panické záchvaty snad každou půl hodinu. Jen projít pokojem do koupelny bylo traumatizující. Tři dny byl každý můj nádech a výdech tak bolestivý, že kdyby někdo přinesl jed a řekl mi : "Papej, ukončíme to", hned bych ten jed do sebe vrazila a ještě mu poděkovala. Bylo to čiré peklo. Duše a vědomí jako kdyby chtěly vyskočit z těla. Nemohla jsem se vůbec fyzicky ukotvit. Nemohla jsem koukat na televizi, číst. Jediné, co jsem v tu dobu dělala bylo to, že jsem se snažila spát. Po třech dnech už bylo pomalu lépe a lépe, ale ty stavy byly to nejhorší, co jsem zatím kdy prožila.

Kdybys opravdu chtěla, tak to dokážeš.

Tohle je hodně bolestivá věta! Když pozoruji profily stejně starých lidí na Facebooku a žasnu nad tím, na jakých místech byli, co všechno viděli, jaké zážitky mají, polije mě horko. Já bych taky tak moc chtěla. Proč to nejde? Možná to nechci? Ta věta v nadpise v sobě skrývá obrovskou pravdu, ale takhle v podmiňovacím způsobu má zraňující efekt.

Stojím před obchodem. Vím, že bude víkend a já mám prázdnou ledničku. Potřebuju si nakoupit suroviny na přípravu jídel podle přesně daného plánu (momentálně jsem totiž v detoxikačním režimu). Nutně potřebuju cuketu. Pak také nějaké žrádlo pro sestřiny kočky - vždyť je mám o víkendu zajít nakrmit! Stále stojím před obchodem. Někteří lidé, které jsem viděla jít dovnitř, už za tu dobu nakoupili a vychází ven. Potřebuju si nakoupit, nemám co jíst! Rozhoduju se a vstupuju za turniket. Prvních pár kroků kolem cukrovinek je v pořádku. V momentě, kdy se ale blížím k začátku oddělení zeleniny, začíná se mi točit hlava, podlamují se nohy. Cítím, že mě opouští síla. Když teď hned neodejdu, už nebudu mít sílu se pak dostat ven. Kašlu na zeleninu a mizím k pokladně. U pokladny je fronta. Mám vozík. Napadá mě, že tam vozík nechám a prostě lidi z fronty poprosím o uhnutí. Jenže neumím si představit, že bych zvládla jít bez podpory, který vozík poskytuje. Čekám tedy ve frontě, cítím, jak mi rychle buší srdce. Konečně se dostávám ven. Hned v tu vteřinu je mi dobře. Už tam nechci nikdy jít. Musím zkusit objednat donášku jídla přes internet. Je mi do breku. Nejsem schopná si zajít ani pro dvě cukety, které jsou v první půlce prodejny.

A jak teď budeš žít?

Po několika dnech hrozných stavů, když jsem netušila, co se to se mnou děje, jsem konečně uslyšela slovo agorafobie. Ulevilo se mi neskutečně!! To moje šílenství má jméno! Existuje to a je to prý i dost běžné!! Euforie z tohoto zjištění mi dala pocit, že se mohu svěřit skoro každému. V té době jsem učila angličtinu syna maminčiny kamarádky. Bohužel jsem nezvládala ani projít kouskem ulice a hodinu u nich doma odučit. Bylo mi proti srsti si něco vymýšlet, a tak jsem řekla pravdu. První slova dotyčné byla: "Ježiš, a jak chceš takhle žít? Co škola, jednou se přeci budeš chtít vdát, mít děti. Jak si budeš vydělávat?" Byla to studená sprcha. Tuto otázku si jednou položí asi každý, ale na mě dopadla tehdy hrozně intenzivní silou. Nevěděla jsem. Nevím to vlastně ani doteď.

Necestuješ, nechodíš pařit, tak se do toho nepleť.

Jakmile jsem někdy zaslechla tento příkaz, ihned jsem věděla, že ať už jsem k této větě vyprovokovala pronášejícího čímkoli, tak jsem tím trefila hřebíček na hlavičku. V momentě, kdy někdo začne vytahovat jako argument něco, o čem ví, že je můj celoživotní boj, moje třináctá komnata, tak já naopak vím, že už nemůže dál a nezbývá mu tedy nic jiného, než použít tu poslední možnou zbraň. Chci moc a moc poprosit všechny, kteří musí denně svádět boj sami se sebou - prosím, nikdy si nenechte nakukovat, že jen proto, že procházíte střídavě peklem a předpeklím:), tak že je vaše hodnota jako člověka nízká! Jste tu z nějakého důvodu, i vaše problémy máte z nějakého důvodu, ale to vůbec nic nemění na tom, že jste lidské bytosti a můžete si dovolit cokoli, co se vám zachce! Můžete být klidně i nespravedliví, můžete mít špatnou náladu a kopat kolem sebe, můžete se mýlit, můžete smrdět, lhát, cokoli co budete cítít!

Jak to, že minule jsi to zvládla úplně v pohodě a teď nedojdeš ani na začátek?

Kéž bych tak znala skryté mechanismy toho, jak panika přichází. Jsou dny, kdy mám chuť projít pomaličku velkým obchodem, vše si vyzkoušet, kochat se .. a jsou dny, kdy jen dojít z domu do auta je neskutečné. Nevím, čím to je. Bohužel tu neplatí, že člověk jde jakoby po schodech nahoru, že ho každý úspěch posouvá dál. Tedy alespoň u mě ne. Je to jako vlnovka - jednou nahoře, pak dole, jednou udělám úplně pokrok, který se mi nepovedl ani za posledních pár let, o pár dní později se třesu jen když mám přejít v práci od svého stolu do kuchyňky.

Tak na to nemysli.

Tuhle větu mi řeklo hodně blízkých lidí. Vím, že to mysleli dobře! Jenže sám před sebou člověk neuteče. Můžu projít skoro celý hypermarket a zabavovat se voláním, čtením časopisu nebo hovorem s někým jiným, ale čím víc se budu snažit odlákat pozornost, tím je pak ta panika intenzivnější. V určitý moment - a může to být třeba jen piko vteřina, se do hlavy dostane ta mrška myšlenka a už to jede. Paradoxně mi nejlíp bylo v momentech, kdy jsem naopak chtěla, aby mi bylo špatně! :) Hned vysvětlím - šla jsem třeba venčit s jednou terapeutkou moje pejsky a moc jsem se těšila, že mě panický záchvat chytne zrovna s ní, a ona mě tak bude moct naučit, jak to zvládat přímo při tom! Vždyť co může být efektivnější než natrénovat zvládnutí paniky s někým povolaným? Bohužel, celou procházku ani jedna černá myšlenka:) Nebo jsem někam musela se svým milovaným šéfem, pro kterého mám neskutečnou slabost a říkala jsem si: "Ty jo, mně by vlastně ani nevadilo, kdyby se mi udělalo špatně a třeba bych se musela šéfa přidržet." Hle? A ono nic! Celá cesta v pohodě! (Toto téma chci určitě v jednom z dalších článků rozebrat, jsem přesvědčená, že je to pro mě jeden z klíčů, jak se strachu zbavit)

Já tam budu s tebou. Kdyby cokoli, zachráním tě!

S doprovodem je to vždy lepší. Jsou lidé, se kterými bych jela třeba na kraj světa, stejně jako jsou lidé, se kterými jsem nervózní po pár vteřinách. Společnost jakéhokoli bližšího člověka je ale vždy stokrát lepší než být v tom úplně sám. I kdyby ten někdo měl posloužit jen jako opora, když se třesou nohy.

Každý máme něco. Někdo bere prášky na srdce, ty bereš prášky na strach. No, a co?

Když mi někdo něco takového řekne, tak mám pocit, jako kdyby mě pohladil po tváři tím nejjemnějším peříčkem a nad hlavou mi tančily andílci. Najednou jsem klidná. Cítím, že ten druhý mou nemoc bere jako fakt, nesnižuje mě jako člověka, zároveň nehodlá se mnou jednat obzvláště citlivě, protože bych to náhodou nemusela unést. Cítím se na stejné vlně a respektovaná.

Kdyby bylo cokoli, s čím můžu pomoct, dej vědět. Můžu jít s tebou třeba do obchodu.

Moje kamarádka mi nedávno moc pomohla. Děti dala hlídat babičce a vyhradila si na mě celé odpoledne. Společně jsme jely do blízkého nákupního centra. Byla neskutečná - pomohla mi vybrat oblečení, pak jsem měla jediný úkol - zůstat v kabince a ona mi nosila různé velikosti, dokud jsme nenašly přesně tu mou. Navíc má dobrý vkus a tak mi řekla, jaká je správná délka košile, jak se pozná, že džíny padnou, apod. Celou dobu byla něžná a připravená kdykoli mi nabídnout své rámě a doprovodit mě ven. Asi nemusím dodávat, že za celou dobu mi nebylo ani jednou špatně - a to jsme dokonce šly do míst, která jsou pro mě obtížná, protože jsou daleko východu. Romanko, děkuju ti moc!

Autor: Berta Zázvorková | čtvrtek 27.8.2015 21:28 | karma článku: 9.30 | přečteno: 375x

Další články blogera

Berta Zázvorková

Agorafobie (5. díl - Příprava na těhotenství)

I přesto, že můj život není jako běžné populace, rozhodla jsem se, že se v rámci několika měsíců pokusíme stát se s partnerem rodiči. Chci podniknout pár kroků, které, jak doufám, vyrovnají to, že budu asi pořád "zobat" pilule.

15.4.2017 v 20:53 | Karma článku: 4.92 | Přečteno: 273 | Diskuse

Berta Zázvorková

Agorafobie (4. díl - Je sobecké chtít děti?)

Jsem žena, která kromě toho, že trpí agorafobií s panickými záchvaty, tak chce brzy miminko. Jsem zamilovaná a milovaná, mám kde bydlet, mám práci, která jde skloubit s mateřstvím, už vím, co chci - podmínky by nemohly být lepší.

15.4.2017 v 14:52 | Karma článku: 8.36 | Přečteno: 372 | Diskuse

Berta Zázvorková

Co na seznamce nezabírá aneb pravopis, negativita, fňukání a nedostatek fotek

Chceš si najít přes internet holku? Tak se nauč český pravopis, nešiř negativitu, nefňukej a udělej si alespoň dvě selfie ... obličeje:) Předkládám další čtyři projevy, které mě na profilech na seznamce hned odradí.

10.6.2016 v 21:10 | Karma článku: 21.52 | Přečteno: 1403 | Diskuse

Berta Zázvorková

Co na seznamce nezabírá aneb striptéři, pasáci a prázdné fráze

Mám se seznamováním po internetu zkušenosti. Bohaté a dobré zkušenosti. Teď jsem nějaký ten pátek zase sama, a tak se vracím opět na místo činu. Co ale určitě (minimálně na mě) neplatí? Zde jsou první tři nešvary mužů na netu.

29.5.2016 v 20:14 | Karma článku: 18.02 | Přečteno: 1712 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pražák

Horňáci a dolňáci

Kdo by neznal ono klasické dělení nás chlapů podle toho, zda jsme víc okouzleni ženskými ňadry nebo klínem.

22.9.2017 v 21:32 | Karma článku: 12.45 | Přečteno: 421 | Diskuse

Klára Tůmová

To bude veselo!

Ne každé vylepšení je opravdu k lepšímu, ne všechno nové přinese ulehčení a pohodlí. Zvlášť když se vyskytne moucha a všechno jde ne úplně dobrým směrem. Jó, tady bude brzy veselo. Ovšem nebudu to já, kdo se pobaví.

22.9.2017 v 21:04 | Karma článku: 6.96 | Přečteno: 187 | Diskuse

Libuse Palkova

Sex je nás-dělá dobře mně i tobě

Povzbuzena úspěchem předchozí soutěže, týkající se názvu jaderné elektrárny, rozhodla jsem se vyhlásit další. O čem bude, snad dostatečně napovídá nadpis, který jsem si vypůjčila z jedné známé písničky.

22.9.2017 v 19:55 | Karma článku: 9.05 | Přečteno: 551 | Diskuse

Jana Slaninová

Hirudoterapie: jak být kruci sexy v plenkových kalhotkách?

"A příště vám dám pijavky na kostrč." Tak. A mám to mít. Aby se nastartovala činnost lymfy a vylepšilo se fungování mého těla co se týče vnitřních ženských orgánů, musím něco vydržet.

22.9.2017 v 19:50 | Karma článku: 10.67 | Přečteno: 230 | Diskuse

Jaroslav Nedobitý

Odstřelovací puška Ruger 10/22 – malorážka na kontrolu “demonstrantů”

Izrael, Pásmo Gazy roku 2000 – ulice jsou opět plné demonstrujících. Takzvaná druhá intifáda je v plném proudu. Demonstrujících je stále víc a víc, hrozí násilnosti.

22.9.2017 v 15:38 | Karma článku: 14.81 | Přečteno: 773 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1376

Považuji se hlavně za lidskou bytost, potom za ženu, dceru, sestru, kamarádku, kolegyni. Mám i další role - zákaznici, čtenářku, posluchačku, Evropanku, pacientku.. ale tyto role neberu jako svoje životní, jsou jen vedlejší:) Snažím se pochopit svět kolem mně i svět ve mně. Zjištuji, že je to sakra propojené:), a že se rozdíl mezi "venku" a "vevnitř" stírá. Rezignuji na to, že má vše nějakou univerzální logiku, že existuje spravedlnost, pravda. Já jsem jediná, kdo může nastavit, co PRO MĚ bude logické, spravedlivé a pravdivé. Zbytek je jedno. Bytostně toužím jen BÝT.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.