Upřímný deníček Danuše Přímé .. Jak jsem se praštila do hlavy a chtěla víc krve

Důkladným rozborem svého chování jsem přišla na to, že si užívám, když jako fyzicky trpím, okolí mě lituje a já říkám: "To je dobrý, moc to nebolí." A přitom to vypadá, že to bolet musí. Třeba jako minulý pátek.  

 Byl pátek odpoledne, parkoviště u místního Lidlu praskalo ve švech. Chvilku jsem kroužila, a pak našla super místečko blízko vchodu. Nakoupila jsem si a vracela se k autu. Vedle mě právě zaparkoval hrozně neefektivně takový ošuntělejší červený Fiat. Řidič vystoupil, ale jeho spolujezdec zdvořile rukou pokynul, že mám přednost, a že si mám vlézt do auta první, že on počká a až pak vystoupí (měla jsem hluboký výstřih). Představovala jsem si, že do jedné nano sekundy ohebně a s noblesou vklouznu do svého vozu, místo toho jsem ale do auta lezla jako přežraný křeček do klíčové dírky a hlavou se přitom bouchla o rám dveří. Dělala jsem, jako že nic (ale hlasitá rána to být musela). Když pak fanoušek mých ňader konečně opustil jejich šunku, koukla jsem se do zrcátka. U pravého obočí se objevila bílá rána. Jsem hypochondr, kontroluju si každé bebíčko, ránu, pupínek. Znala jsem tedy moc dobře charakter této ranky - do pár vteřin z ní začne téct krev.

 Taky že jo. Bílá ranka za okamžik změnila svou barvu. Byla rudá. Červená barva jako kdyby odstartovala mou hereckou dráhu mučedníka (já vím, zelená by byla lepší, ale zatím mi vždycky tekla jen krev červená). Hlavní pravidlo - nebudu si krev stírat, chtěla bych vidět, kolik jí poteče? Třeba budu mít pak jednu stranu hlavy ozdobenou rudými potůčky jako hrdinové z akčních filmů.

Poslední scéna - hrdina vychází z doutnající budovy / letadla / prostě odkudkoli, kde se před pár minutami odehrál boj o osud celého lidstva. Podařilo se mu dokonce, jen tak mimochodem, zachránit celou třídu mateřské školky (a sbalit jejich nádhernou učitelku). Je špinavý, unavený, celé tělo má pokryté krví a na pravé straně spánků má čerstvou ránu, ze které mu kape krev na tričko.

Tak nějak jsem si to představovala. Jenže moje ranka vypudila možná tak jednu kapku, které se zastavila v půlce cesty mezi koncem obočí a koutkem oka. Takže vlastně vizuálně nic moc. Různě jsem hlavou třásla, trošku i stlačila kůži vedle, ale nic víc z ranky nevyteklo.

 I tak jsem to ale nechala a těšila se, jak přijdu domu. Budu něco vyprávět a budu čekat, kdo si první všimne, že mi teče krev. Až mě na to upozorní, tak já pak řeknu:"Cože, fakt?" (a bude následovat pomalé ohmatání mého zranění prstem, na to se jako na ten prst podívám a uvidím krev, na vteřinu se leknu, ale pak budu uklidňovat ostatní, že to nic není. Maminka kolem mě bude pobíhat, bude se ptát, jestli mi není špatně, jak se to stalo a já budu mít svou chvilku pozornosti celé rodiny a užiju si to).

 Než jsem dojela domu, tak ten mini pidi potůček krve zaschnul a spíš to vypadalo, jako když jsem si rozdrbala nějaký pupínek. Nikomu jsem se tedy teatrálně ukázat nešla a místo toho zamířila rovnou do koupelny, kde jsem si odlíčila obličej, vyčistila zuby a šla si do postele číst.