Polovina naší rozvětvené rodiny bydlí v západní části Prahy. Jakmile se členové starší 40 let dozvěděli, že v jedné vesnici poblíž jejich domovů bude vystupovat kapela Katapult, bylo o sobotním programu rozhodnuto.
Byla sobota večer. Maminka, tety, strejdové a sestřenka (sestřenka byla jedinou zástupkyní "nás mladších") se patřičně ohákli (mluvili něco o tom, že prý jdou za "somráky"?), rozloučili se a vyrazili na koncert. Nepochybovala jsem ani vteřinku o tom, že si to tam užijí. Já mezitím dostala na povel postarat se o sestřičku a nejmladší sestřeničku. Nepochybovala jsem ani vteřinku o tom, že si to s holkama užijeme. Moje předpovědi se v obou bodech vyplnily - rodinka se vrátila rozjuchaná, ještě ve dveřích si teta s maminkou zpívaly nějakou (pravděpodobně) katapultí písničku, začaly je chytat křeče do nohou z toho, jak tam dvě hodiny skákaly a tančily; no a my "domácí" jsme měly napapaná bříška po dobré večeři, unavené oči a prsty z vymalovávání omalovánek pro dospělé, a rozesmáté pusy od ucha k uchu díky jedné stolní hře. K sobotě už nemám co víc říct.
V neděli ráno jsem jela do práce. Míjela jsem místo, kde se konala ta velká akce. Jela jsem pomaleji, abych se aspoň na těch pár vteřinek mohla kouknout, jak to tam vypadá "po". Hned u vchodu na hřiště jsem zahlédla blonďatou hlavu a věděla, že ten plakát skupiny Katapult tam sundavá sám Olda Říha. Hned jsem auto na nejbližším možném místě obrátila zpět na hřiště, zastavila u branky a z auta se hnala za tím pánem.
Už seděl v autě, ale viděl, že jdu očividně za ním a tak stáhl okýnko. "Že jste Olda Říha?", spustila jsem a chtěla dodat, že skoro celá moje rodina byla včera na koncertě a moc si to užili. "To je teď jedno, pospíchám," nenechal mě domluvit a nastartoval. "Promiňte," ukončila jsem náš rozhovor a šla zpátky do auta, abych mu uhnula z cesty.
První slova, která mě v autě směrem k němu napadla, byla hodně nepublikovatelná. V práci jsem naopak proklínala samu sebe, že jsem vybafla jen tak na někoho, koho ani osobně neznám a čekala, že se mi bude věnovat.
Teď už nějaká doba uběhla, tu situaci jsem si v hlavě zpětně přehrála asi dvacetkrát, ale pořád nevím, jaké ponaučení si z toho vzít? Toho, že jsem to udělala, už nelituju. Tak to prostě bylo, zkusila jsem to. Ale nevím, co z toho vyplývá? Upřímně říkám, že mi šlo o to jen vyjádřit zpětnou vazbu někomu, kdo byl idolem v mládí mojí maminky. Udělat radost. Poděkovat, že udělali koncert na vesnickém hřišti, že díky tomu moji blízcí měli super zážitek.
Pak mě napadla teoretická situace, jestli kdybych třeba v restauraci potkala moji milovanou Darinku, která by tam zrovna obědvala, jestli vůbec mám právo ji obtěžovat? Překládám myšlenky, které mě v souvislosti s tím nešťastným incidentem s panem Říhou napadly...
Vždyť ani nemohl vědět, co mu chci? Mohl mě aspoň nechat vyjádřit, co jsem měla na srdci. VERSUS No jo, ale on pospíchal!
No, možná pospíchal, ale tak očividně jsem mu něco chtěla, tak si mě mohl vyslechnout, ne? VERSUS A co ty víš? Třeba už měl být dávno někde jinde a má prostě zkušenost, že s fanouškama to není nikdy jen pár vět.
Jenže já nejsem fanoušek, jen jsem mu chtěla poděkovat za to, že si to moje rodina včera užila. VERSUS A jak to měl vědět? Nečte přeci myšlenky. A tuhle práci dělá už několik desítek let a určitě po něm pořád někdo něco chce.
Tak nemá dělat práci, která je závislá na přízni ostatních lidí! VERSUS Ale on není politik. Dělá hudbu a nikomu nic nedluží.
Aha, takže nemá peníze z toho, že má fanoušky? Hudbu si může dělat kdokoli, ale pokud se tím chce živit, musí mít někoho, kdo si rád zaplatí za to, že si ho poslechne, ne? VERSUS No možná, že jo, ale on tam teď byl ve svém soukromém čase. Neměl tam v tu vteřinu ani koncert, ani autogramiádu. Nikomu nic není do toho, co si dělá mimo světla kamer. Není veřejný majetek! To, že ho někdo zná z televize nebo z rádia z něj ještě nedělá někoho, kdo musí být nonstop milý a k dispozici.
Ale tak snad by ho vteřinka nezabila? Vždyť kolikrát v životě ho člověk potká? VERSUS Kolik lidí on takhle denně potká? To by taky nemusel dělat nic jiného, než se fotit, podepisovat. Má také svoji rodinu, koníčky, další povinnosti.
Prostě na každý argument jsem měla hned argument jiný.
Tenhle článek nemá být obviňující vůči panu O.Ř., nikdy se nedozvím, proč jednal tak, jak jednal, ale měl na to svaté právo. Spíš tímto příspěvkem kladu sobě a čtenářům pomyslnou otázku, kde je ta hranice? Jak poznat, kdy mohu k cizímu člověku, kterého sice mám pocit, že znám, ale nikdy jsem se s ním osobně nebavila, jen tak přistoupit a vyrušit ho? Potřebuju zaujmout nějaké stanovisko, kdybych náhodou zítra potkala Darinku:)
