Docela Vás chápu. Nejsem sice agorafobik, ale zhruba 15 let jsem trpěl sociální fobií, při které jsem měl neustálý strach z toho, že mě někdo pozoruje, sleduje, směje se mi atd. atd. Jakoby každý, koho jsem potkal, byl zvědavý zrovna na mě a mé problémy
. Což je samozřejmě hloupost. Gymnázium pro mě bylo peklo - nedovedl jsem si pořádně najít kamarády, koncentrovat se na učení, z toho plynuly špatné známky výtky rodičů a důsledkem skutečně bylo, že spolužáci se na mě asi koukali trochu skrz prsty a možná si i říkali: "No on moc chytrej není". Takže vlastně to, co nebylo a kvůli čemu jsem byl nervózní, jsem tou vlastní nervozitou sám vyvolal. Je to podobné jako když máte naprosto fungující banku a někdo přijde a řekne: "Ta banka je před krachem". V důsledku toho lidi začnou vybírat vklady, banka zkrachuje a ti lidi řeknou: "Vidíte, ten člověk měl pravdu". Ale na VŠ jsem se snažil udělat za tím černou čáru a díky racionální úvaze a jistě také díky tomu, že jsem byl o pár let starší, se mi podařilo "fungovat" na VŠ relativně normálně. Dostal jsem se z nejhoršího, ale nebylo to ono a tak jsem zašel k psychologovi. Někteří lidé se za to stydí, ale já na tom nic nevidím. Někdy jsou prostě, které člověk sám nedokáže zvládnout. A nakonec jsem se z toho dostal. Bylo by asi kacířské tvrdit, že úplně, ale okolí to nepozná a mě už to neomezuje. Pomohl mi nejen psycholog, ale i má vlastní sebekontrola. Snažím se vždy si všechno racionálně vysvětlit a na základě toho potom jednat. Udělal jsem si z toho vlastně takový trénink, že když je mi něco nepříjemné, tak to naopak udělám, abych si dokázal onu iracionalitu. Je to vlastně takový trénink a tím tréninkem člověk získává jakousi rutinu. Je to úplně stejné učení jako u učení čehokoliv jiného.
Takže ač ne agorafobik, nejste sama, kdo má či měl podobné problémy. Přeji hodně sil do dalších dní.
)
